Mezičas

sobota 1. září 2012 23:16

o jednom prapodivném zimním ránu před pár lety

 

probudil jsem se náhle a než jsem si stačil uvědomit, co se děje, byl jsem z postele venku. nepřemýšlel jsem, potichu jsem se oblékl a proklouzl dveřmi do kuchyně. rána, jako bylo toto vyžadují kávové nakopnutí a já si potmě začal připravovat svého turka s mlíkem, bez něj bych se těžko probudil k myšlení.

bylo něco před čtvrtou ráno. svět spal a jenom ručička hodin v kuchyni a tlukot srdce narušovaly to předranní ticho. venku, za zmrzlou tabulkou skla panovala tma a ještě dlouho panovat měla, v tuto roční dobu si slunce rádo pospí. nevěděl jsem proč, ale věděl jsem přesně, co mám dělat. obléct si pár mikin a bundu a vyrazit ven. kam? kdo ví!

teploměr před dveřmi hlásil -15! napadlo mě, jesti se lihové náplni v těchto teplotách vůbec dá věřit. očividně ano, ranní vzduch byl promrzlý tak, jak už to dlouho nepamatuju. trefil jsem snad to nejstudenější ráno v roce? je to možné, třeba proto jsem se dneska probudil.

kdybych už před dveřmi svého vytopeného příbytku tehdy tušil, kam až toho dne dojdu, zřejmě bych udělal zbabělou otočku a schoval se před tím zjištěním zpátky v peřinách, já se ale jednoduše vydal ... někam. už první kroky mě se začaly probouzet k uvědomění si situace. člověče, ty magore, kam jdeš? ptal jsem se sám sebe, ale na argumentaci byla moc zima. ve vsi neštěkl ani pes a klepání mých kroků muselo být slyšet až na dolním konci. sem tam jsem se musel zastavit a vnímat ty zmrzlé vteřiny svatého ticha, jejich existenci. svoji.

na rozcestí to vezmu rovně do kopce ke hřbitovu, světla vesnice nechám za sebou a nahoře u hřbitovní brány už jsem jenom já a měsíc. sněhu není mnoho, spíš jen přemrzlá vrstvička, která i tak dovedla zahalit celou krajinu do bílých šat. inu, je to zvláštní, tady nahoře bez pouličních lamp je snad více světla než ve vsi. chladné měsíční světlo rozzařuje všechno kolem fosforeskující září a tam za lesem na obzoru by už co chvíli mělo začít svítat.

zledovatělý sníh na polní cestě mi křupe pod nohama v energickém rytmu, občas se ozve zapraskání ledu na kalužích pod sněhem. s každým výdechem ze mě uteče obláček páry. kam jdu, kam jsem se to vydal? bylo to jako kdybych se bezmyšlenkovitě nechal vést nějakou silou, nevědomky následoval neviditelné drobky, které kdoví co/kdo rozsypal, aby mě poučil o nekonečném zimním úsvitu. už to probuzení bylo velice zvláštní, jakoby mě někdo vyklopil z postele. občas se mi to děje, ale nikdy jsem se nenechal vést tak daleko...nebo jsem prostě vyběhl na základě spontánního rozhodnutí? nicméně to, že žiju TEĎ A TADY jsem cítil s každým krokem. beze stop za sebou, bez cíle přede mnou.

pamatuju si tuhle polní cestu. před šesti měsíci jsem tu byl s Hankou. bylo tehdy o čtyřicet stupňů víc, obloha hrála jinými barvami a vzduch byl nasycený stovkami vůní. to pole, dneska zimou zpustlé, tehdy zářilo zlatem obilných klasů ve slunečním světle.

Inuité věří, že lidské hlasy v zimní době zamrznou. můžete křičet ostošest, ale nikdo vás neuslyší. na jaře, když zima ustoupí a všechno roztaje, ožijou i ty hlasy. jsou potom slyšet jarní krajinou, ale už tam není jejich původce ani adresát. stejně tak jsem teď měl pocit, že tady v těch místech zůstaly ty přemilé vzpomínky. vznáší se tu v prostoru a jsou ztuhlé mrazem. když se soustředím, vidím ty obrazy, slyším hlasy. možná i proto jsem byl dneska ráno vyhozen ze spánku v takto hříšnou hodinu, abych zde znovuobjevil ty obazy  minulosti, stal se jejich nepostřehnutým svědkem, zastavil se a rozzářil ve vzpomínkách tu sametově černou oblohu.

z měsíce se stal sluneční kotouč a pole se zaplnilo obilím. Hanka byla barevně pozoruhodně spjatá s vším tím světlem. zlaté vlasy a hřejivý úsměv měla, když jsme spolu vířili mezi klasy. byl to obraz léta, které se dnešní ráno zdálo nereálně dávným...vrátí se ještě někdy?

„Připadám si jako v ráji!“ ozývalo se hladkým hlasem z minulosti. proč jen se čas nedá podplatit?

pohnul jsem se a led chladně zapraskal pod sněhem. alou znovu do kroku, mráz začal snílka kousat. měsíc neúnavně hrál svoje nekonečné houslové E a krajina zářila. nad lesem na obzoru se už objevily první známky nadcházejícího úsvitu. hluboká tma tam jakoby ztrácela sílu, připravovala se k ústupu. hrkla ve mě naděje na slunce, které aspoň o pár stupňů zahřeje ten hibernující svět.

stejnou naději jsem živil pár let zpátky, když jsem jedné březnové noci přespával na autobusové zastávce v jedné daleké vsi v jednom dalekém kraji. ale na tuto příhodu jsem si dnes nevzpomněl, byl jsem odsouzen k stejnému zklamání ještě jednou. zimní rozbřesk je totiž ukrutně dlouhý.

tělo i mysl měly práce dost. zmrzlé prsty jsem nenasytně mačkal do kapes, kam se musely vměstnat se švýcarským nožem a mobilem. a myšlenky? nebyly tam se mnou přítomné, toulaly se daleko. ocitly se v teplém pokoji teplého bytu, za jehož okny se zrovna schylovalo k úsvitu. snažil jsem se telepaticky vetřít obyvatelce do sna (tehdy jsem věřil, že je to možné), možná ji i probudit a přinutit k jediné mihavé myšlence na mě. v určitém rozpoložení mysli k tomu přece musí dojít a co je příhodnější než její spánek a moje zamrznutí v mezičase?

sny o telepatii pomalu přesly v touhu být Hankou viděn jak v daný moment scházím z polní cesty a vydávám se po poli podél lesa. zmrzlými prsty obepínám nožík - kdyby náhodou. lesní zvěř je aktivní právě nad ránem. měsíc postoupil pěkný kus cesty oblohou od té doby, co jsem vyrazil. tam, kam mířil se začínaly jevit první známky modré. naproti nad lesem a v něm zůstávala nedotčená černočerná tma. šel jsem teď rovnou za měsícem asi kilometr polem, abych narazil na cestu. to se najednou změnilo, z neoseté roviny se stala nahrubo pooraná promrzlá pahorkatina, na které jsem si div nepolámal nohy.

cesta! když jsem se na ni vyškrábal z pole, i měsíc mi blahopřál. v ranní vlhkosti měl kolem sebe široké halo a vypadal jak hlava svatého, která na mě shlížela z tmavého nebe. topil celý svět v stříbrném světle, cestu v stínech stromů. ta se táhla z kopce neurovnanými alejemi, dokud nemizela v lese.

les před úsvitem je jiný les než ten po úsvitu. je černý, stíny mají jakousi tíhu, nutí vás do nich vstoupit, přijmout jejich hru. odvěký pudový strach z neznámého. ruka stále zahřívala ocel švýcarského nožíku, byl jsem připravený vyrušit ranní pokoj lesní zvěře. brána do lesa se ztratila za zatáčkou a ty první náznaky denního světla nad obzorem se beznadějně ztratily za zdmi stromů. přišel moment, kdy jsem se zastavil a poslouchal. co tady dělám? tma mezi stromy byla naplněna posvátným tichem, jediné, co vydávalo zvuk byl můj dech. nádech - cítil jsem mrazivý vzduch prostupovat do mých plic, výdech -obláček páry vycházející z úst tiše zvonečkoval a mizel ve tmě. nic se nehýbalo – zvěř, stromy, sníh na zemi, já, vzduch, čas... to všechno zkoprnělo před tím jepičím momentem, který chvíli pobyl a potom pomalu odcházel s tím, jak přicházelo uvědomění si. vím, kam jdu...

stará rozbitá cesta se vlila do osvodidlované asfaltky a les ztratil na pýše. zpevněná silnice vždy vede od civilizace k civilizaci, od lidí k lidem, mohla by mi dát směr. sama cesta je příběhem! šel jsem tedy asfaltkou směrem ke vsi, jak velela. jak zima nepolevovala, upřel jsem zase svoje naděje k nastávajícímu ránu. v každém ránu nastane moment přelomu - mezičasu, kdy už není noc ale ještě není ani den. moment velmi krátký, je ho těžké polapit. to pak člověk zastaví a dívá se s vděčností kolem sebe na to, jak se rodí nový den. ten moment byl ještě daleko, zatím pořád ještě vládla noc...měl mě potkat nahoře na kopci nad vesnicí. no mohl jsem ale tam dole, vystupujíc právě z lesa tušit, že půjdu nahoru na kopec? zima byla nehorázná. ale jak se cestička vlila do zpevněné cesty, tak se ta vlévá do cesty hlavní, kudy táhnou auta od města k městu. a tak se moje kroky na křižovatce ve vsi stočily směrem na město.

obloha nabývala růžových tónů ale já to neviděl, věnoval jsem se kopci, který si žádal být zdolán. do kopce a potom cestou mezi alejemi, pak kousek kolem lesa. čas běžel a nebem se už rozlévaly jako z malířových plechovek louže růžové barvy. světlo slunce užuž vykukovalo zpoza čáry obzoru a já jsem od lesa na výšině netrpělivě očekával první záblesk slunce...musel přijít s každým krokem! jenže slunce zimního rozbřesku nemá se světem po teplu prahnoucím slitování. od prvních náznaků nadcházejícího rána v černé noci až po první přímé paprsky uběhnou předlouhé hodiny, za nichž je člověk dáván ránu na milost.

tomu rannímu tichu by možná slušel kousek stoického klidu v očekávání denního slunce, ale já jsem urputně pokračoval ve svých krocích dál mou cestou. začala mě míjet auta, která si to šinula do města, patrně za prací. vytáhl jsem pokaždé ruku z kapsy a pokusil se stopovat, ale kdo by zastavil zmrzlíkovi uprostřed polí?

jakmile slunce bylo venku, svět byl najednou velká osvětlená nuda. ranní barvy oblohy se měnily na všudypřítomnou modrou a oči denních tvorů objevily perspektivy, které odmalička znají. tu mi zastavil jakýsi mládenec mířící do města do práce. byl oficiálně den a zážitky mojí cesty ve mě ještě nezačaly ani zrát. bylo načase jít domů. vyhoď mě, kamaráde, tady na nádraží, půjdu na autobus...zase zpátky.

 

autorka ilustrace: Slávka Imrichová

Dušan Pavlát

Slavena VidiečanováNázev příspěvku je příliš krátky19:417.11.2012 19:41:20
Monika PetrákováTento článek01:223.10.2012 1:22:55
josef hejnaPíšete zajímavě.10:202.9.2012 10:20:36

Počet příspěvků: 3, poslední 7.11.2012 19:41:20 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Dušan Pavlát

Dušan Pavlát

Píšu střípky z cest z koupelny do kuchyně, ze zahrady do předsíně, z Evropy do Asie.

Jsem nezávislý cestovatel. Rád se vydávám autostopem do bláznivých států středního východu, abych měl na stáří o čem vyprávět vnoučatům. Než ale první vnoučata přijdou, podělím se o své zážitky s vámi.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy